Být mimo komfortní zónu, nemusí znamenat pocit strádání

Moje máma mi občas říkala, že "trénujeme na jeskyň"...

Tenkrát mě to jako malé holce přišlo srandovní a chápala jsem to spíš jako naše malé holčičí spojenectví, které nic v životě nesejme. Bojovaly jsme ale často o přežití... Dnes, když se ohlédnu zpět, to byla dobrá škola. Máma totiž věděla, že jako samoživitelka mi nebude moct dopřát to, co by chtěla, a to i s vystudovanou vysokou školou, ale nedala to nikdy na sobě znát a já jsem to vůbec jako dítě nepociťovala . Naučila jsem se žít a radovat z mála a nebyla jsem zaskočená, když něco nebylo hned tak, jak jsem chtěla. Na hezké věci jsem si uměla počkat a když pak přišly, cítila jsem vděčnost a mnohem víc jsem si to uměla užít. Nic nebylo samozřejmostí, ale to, že máme jedna druhou, byla ta nejlepší věc, jakou jsem v dětství měla. Získala jsem schopnost improvizovat, přizpůsobit se, uskromnit se, když je to potřeba, cítit radost z maličkostí a naplnit si duši krásnými obrazy, hudbou, divadlem, knihami, básněmi, rozhovory o životě, společnými procházkami přírodou a třeba taky tvořením doma.

Tento vzor výchovy jsem si přenesla dál do své vlastní rodiny. Na rozhazování jsme jako rodiče také neměli a tak se mi vyplatilo, že jsem uměla naplnit svůj život, ale i život svých dětí spíše duchovními hodnotami. Snažila jsem se naučit své děti vše, co jsem uměla a dát jim ze sebe to nejlepší. Dnes, kdy mé dvě starší děti žijí už samostatně v duchu "našich rodinných hodnot a tradic", do mého života přišel nový partner a s ním ještě další dvě děti. Doba i moje finanční zázemí se v mnohém změnilo. Nikdy jsem se neměla tak dobře jako nyní. Mohu sobě i ostatním dopřát vše, co potřebují, i to, co je jen tak pro radost. Stále je však ve mě touha po střídmosti, duchovních hodnotách a pocitu vděčnosti tak silně zakořeněná, že jsem se rozhodla své úspory proměnit za něco, co nezůstane jen na očích, ale uvnitř našich srdcí a v našich vzpomínkách. Společné zážitky a společně strávené chvíle s rodinou a dětmi a teď už i mými třemi vnoučaty, se mi zdají jako ta nejlepší investice na světě.

Ještě více tento pocit naplněných hodnot mám, když vyrazíme jako rodina na společnou cestu. Zde se nám ještě více daří učit děti vystačit si s málem, být trpěliví, pocítit krásu a radost z naplňování duchovních hodnot, vnímat jeden druhého, tolerovat prostor ostatních, zažívat tvůrčí energii, schopnost přizpůsobit se přítomnému okamžiku, pomáhat si. Je toho mnohem víc, co nám přináší rodinné cestování.

Vystoupení z komfortní zóny našeho života je vždy pro nás všechny naopak velmi občerstvující zážitek a děti se tak mohou setkávat s pocitem vděčnosti a uvědomění si, co je a co není v životě důležité. Občas na cestu přizveme přátele nebo partnerovy rodiče a jdeme kousek cesty a času společně. I to přináší dobré zkušenosti pro nás pro všechny.